Děláš chyby, seš nemehlo? Naopak, roste z tebe šampion

Na hodině tělocviku zavelí učitel: Udělejte na žíněnce kotoul. První na řadě vystřihne hned dva perfektní za sebou, druhý jeden technicky správně provedený, třetí si při pokusu málem zlomí vaz.

Třída propukne v jízlivý smích s jasným vzkazem: "Jsi nemehlo!"

Pokud to učitel dopustí nebo přejde bez povšimnutí, ono "nemehlo" už se těžko pokusí o reparát. Nechce se ztrapnit podruhé.

A tak se příště nechá vyzbrojit rodiči omluvenkou z hodiny TV a sportu se radši i mimo vyučování vyhne obloukem.

Kdo něco podobného nezažil, ať hodí kamenem.

Obav z posměchu přibývá. A notnou měrou to přispívá k růstu gaučové generace.

"Chce to vzít za úplně opačný konec," burcují psychologové.

Jeden z nich, Michal Šafář, na kongresu věnovanému alarmujícímu nesportování aktuální dětské populace, tomu věnoval značnou část svého vystoupení.

Tady je jeho monolog, který vás uvede ještě více do problému: "S chybou se v rámci přístupu k žákům, respektive svěřencům, musíme naučit opravdu specificky pracovat, abychom se dostali od zranitelnosti k odolnosti. Ve chvíli, kdy jsme konfrontováni s chybou nebo si ji vybavíme, vyvolává to u nás nepříjemnou emoční reakci. Není na tom nic špatného, je to dáno přirozeně a evolučně. Orientace na chybu pro nás byla z hlediska sebezáchovy extrémně důležitá. Chyba, kterou jsme udělali, nás totiž často ohrožovala na zdraví, případně na životě. My jsme si ji tedy nemohli dovolit. Proto i dnes chyba, s kterou jsme konfrontováni, u nás vyvolává poměrně velkou a intenzivní emoční odezvu, jež se potom propisuje do všech dalších reakcí."

Pravěk už pominul

Respektovaný psycholog a mentální kouč však hned zdůraznil, že už dávno nežijeme v pravěku, ale ve druhém tisíciletí.

"Devadesát devět procent dnešních chyb, jsou chyby procesní, průběžné. A pro jakýkoli proces učení velmi důležité. Takže byť to není příjemné, tyhle chyby jsou žádoucí. Fatálních chyb ohrožujících na životě je opravdu minimum," podotkl Šafář.

"Naším úkolem v průběhu učení, hlavně na počátku, je vytvořit takové prostředí a navázat s našimi svěřenci takový vztah, abychom vybudovali základní bublinu bezpečí. Ta nemá vést k tomu, že budeme dětem a svěřencům říkat, že všechno je úžasné a všechno se jim daří. Bublina slouží k tomu, aby mohli bezpečně selhávat. Aby se naučili, že chyba, selhání a neúspěch jsou naprosto přirozenou součástí procesu učení nebo cesty k úspěchu. Sport může pomoci k získání téhle zkušenosti, která je potom přenositelná do jakékoli životní oblasti," pokračoval uznávaný expert.

Za důkaz mohou posloužit všichni šampioni svých oborů. Lidé po celém světě je obdivují za jejich dokonalost.

Ovšem oni nejsou dokonalí.

Naopak na cestě k mistrovství je provází spousta přešlapů. Rozdíl je v tom, že z přehmatů nedělají tragédii, ale berou ji jako výbornou učební látku, ze které se dá poučit. Aby se stejná chyba již neopakovala a výkon byl kvalitnější.

"Dával jsem nedávno za příklad pohled na současnou tenisovou světovou jedničku Jannika Sinnera z hlediska poměru vyhraných a prohraných míčů. Ten poměr tehdy byl zhruba 64:46. Takže nejlepší tenista světa tráví 46 procent času v chybě!" nastínil Šafář.

"Skutečně úspěšní selhávají častěji než ostatní. Je to logické: kdy děti a dospívající dělají chybu? V okamžiku, kdy se dostávají na aktuální hranici svých schopností a dovedností. Pro jejich vývoj je to dobře, protože mají odvahu si vyzkoušet, kam až se dostanou. Pak udělají chybu a my bychom jim měli vytvořit prostředí, aby se nebáli chybu udělat znovu a znovu, až do momentu, kdy situaci zvládnou. Je to elementární předpoklad k tomu, aby byli úspěšní," doplnil.

Rákosku dejte stranou

Pozor, má to však háček. Chyba vám může pomoci jedině tehdy, pokud si uvědomíte, proč jste ji udělali a co učinit, abyste se jí příště vyvarovali. Proto je nebezpečné si po nezdarech říkat: "Hlavně na to musíme co nejrychleji zapomenout!"

Správné je nejprve si kiks v klidu, ne během sportovního klání, rozebrat, a pak se z něj poučit.

Obojí perfektně uměl fotbalový brankář Petr Čech. Proto je dodnes rekordmanem v počtu vychytaných nul v Premier League, čtyřnásobným mistrem apanglické elitní soutěže a vítězem Ligy mistrů.

I on si uvědomoval, že gólman je poslední instance týmu, takže jakákoli jeho zaváhání se zpravidla mění v inkasovaný gól.

Čech se však těchto nástrah přestal bát už coby špunt. Vymyslel si k tomu svoji vlastní pomůcku.

"Pro mě byl stav od první do poslední minuty 0:0. Bez ohledu na to, jestli jsme vedli 4:0, nebo prohrávali 0:1. Proč? Protože pro brankáře se nikdy nic nemění. Vždycky se musí snažit chytit všechny střely, které na něj jdou," objasňoval důvod formulky.

V praxi to znamenalo, že se v průběhu utkání nedíval na ukazatel skóre ani času. Žil přítomným okamžikem a nenechal se ovlivňovat negativními myšlenkami typu - teď jsem pustil hloupý gól, tudíž zbytek zápasu se mi nebude dařit.

Kdepak, nic takového. Ať se děje co se děje, je to 0:0 a jede se s čistou hlavou dál.

Až po zápase si Čech pustil záznam, aby si sám a posléze i s trenérem pečlivě zanalyzoval, jak se v dané situaci zachoval a co mohl udělat líp. Poté nedotaženosti v rámci tréninku vypilovával, dokud je neodstranil.

Proč byste tenhle model nemohli vzít za svůj?!

Pokud jste rodič, můžete s tím začít, až vám ratolest přinese domů vysvědčení. Když na něm budou trojky nebo čtyřky, přitom jste si představovali jen jedničky, maximálně dvojky, nesahejte v návalu emocí hned po rákosce ani po různých zákazech.

Místo toho se zkuste se synem či dcerou skrz parťácký rozhovor pídit po tom, proč si vysloužil(a) horší známky a čemu neporozuměl(a).

I když už byste to měli vědět dříve, abyste jim mohli pomoci včas najít záchranný kruh a poslat je přes chyby k lepším výsledkům.

Ovšem to lze jedině v bezpečném prostředí, které se musí budovat postupně a zdaleka ne každý to umí.