před 9 hodinami
1
Evropská unie si zakládá na pravidlech - ta mají chránit fiskální stabilitu, zajišťovat rovné podmínky a podporovat udržitelnost. Přesto existují situace, kdy se stejná pravidla buď ohýbají, nebo neúprosně vedou k ekonomickým deformacím. Dva příklady - italský Superbonus a nizozemská krize dostupnosti bydlení kvůli regulaci emisí dusíku - ukazují, jak v jednom případě selhání dohledu umožnilo rozpočtovou katastrofu, zatímco v druhém rigidní uplatnění environmentálních pravidel vede k ekonomické paralýze.
Italská fiskální apokalypsa jménem Superbonus
V roce 2020, uprostřed pandemické nejistoty, italská vláda zavedla jeden z nejdražších fiskálních experimentů v historii - takzvaný Superbonus 110 procent. Šlo o systém daňových úlev, který měl povzbudit investice do renovací budov a zároveň stimulovat ekonomiku. Ano, 110 procent znamená, že daňové úlevy měly pokrýt 110 procent nákladů na rekonstrukci! A co se nestalo? Ze Superbonusu se stal nekontrolovaný fiskální tunel, který vedl k masivnímu plýtvání, podvodům a rozpočtové explozi.
Mechanismus byl geniální i destruktivní zároveň. Namísto přímých dotací stát umožnil převoditelné daňové úlevy, které se staly neoficiální měnou - obchodovaly se na trhu, banky je kupovaly téměř za nominální hodnotu a z dodavatelů se stali de facto spekulanti. Výsledkem bylo, že mnoho firem uměle nafukovalo náklady na renovace, případně si rovnou nechávaly proplácet neexistující práce. Organizovaný zločin našel v systému dokonalý nástroj na praní špinavých peněz - neexistující budovy se "renovovaly" za státní peníze.
Dopady? Náklady na program vyskočily z původně plánovaných 35 miliard eur na 220 miliard eur (cca 12 procent HDP). Průměrná renovace vyšla na 320 tisíc eur (přes osm milionů korun) na domácnost - částka, za kterou by se dal koupit nový dům. Zvýšené stavební aktivity navíc způsobily skokový růst nákladů na stavební materiály - například cena lešení vzrostla o 400 procent. Ekologické přínosy byly minimální - náklady na snížení emisí činily více než tisíc eur na tunu CO₂, zatímco tržní cena emisní povolenky je kolem 80 eur.
Proč k tomu došlo? Fiskální pravidla EU měla takové šílenství zastavit, ale selhala. Soustředila se na výdaje. Kouzlo italského nápadu bylo v tom, že Superbonus nezvyšoval výdaje státu, ale snižoval budoucí daňové příjmy. Evropská komise nejenže schválila tento program v italském plánu obnovy, ale když se vymkl kontrole, nedokázala ho zarazit.
Dalším faktorem bylo, že trhy nevystavily Itálii žádný disciplinující tlak. Evropská centrální banka (ECB) implicitně garantovala, že v případě potřeby nakoupí italské dluhopisy, čímž eliminovala jakékoli riziko růstu úrokových sazeb. Bez dohledu Bruselu a bez tlaku investorů mohla italská politika nerušeně pokračovat v destruktivním kurzu.
Regulační past dusí stavebnictví v Nizozemsku
Zatímco Itálie dokázala evropská pravidla obejít s katastrofální fiskální lehkovážností, Nizozemsko čelí opačnému extrému - striktní dodržování environmentálních regulací dusí celou ekonomiku. Skvěle jej popisuje Pieter Garicano.
Klíčovým problémem je omezení emisí dusíku, které vychází z evropské směrnice o ochraně přírody. Ta vyžaduje, aby členské státy chránily přírodní rezervace před "zhoršováním kvality přírodních stanovišť". Holandsko, jako extrémně hustě osídlená země s intenzivním zemědělstvím, má s tímto pravidlem obrovský problém - legislativně stanovené limity dusíku jsou prakticky nesplnitelné.
Když v roce 2019 nizozemské soudy prohlásily dosavadní mechanismy pro řízení emisí za nelegální, výstavba se v podstatě zastavila. Bylo zrušeno množství stavebních povolení, snížena rychlost na dálnicích a vláda dokonce zahájila výkup farem v objemu dvou procent HDP, aby snížila produkci dusíkatých sloučenin. Jenže v roce 2025 soudy opět rozhodly, že nové mechanismy nevyhovují - což znamená další paralyzaci stavebnictví a zhoršení krize dostupnosti bydlení.
V čem je problém? Regulace stanovuje pevné emisní limity bez ohledu na ekonomické náklady. To v praxi znamená, že jakmile je limit překročen, výstavba se zastaví - ať už to dává smysl, nebo ne. Díky tomu čelí Nizozemsko čelí krizi bydlení. A není schopno uvolnit výstavbu kvůli rigidní interpretaci pravidel. Vláda by teoreticky mohla vyjednat změny v Bruselu, ale systém konsenzuální politiky EU a neochota přiznat chybu to prakticky znemožňují.
Výsledek? Nizozemsko, jinak jeden z nejefektivněji řízených států Evropy, se stává obětí své byrokratické disciplíny. Regulace, která měla chránit přírodu, se změnila v nepřekonatelnou překážku pro hospodářský rozvoj.
Dva extrémy, jedno selhání
Italský Superbonus a nizozemská dusíková krize ukazují dva extrémní příklady neschopnosti EU uplatňovat rozumnou regulaci. Itálie dokázala evropská pravidla obejít a vytvořit fiskální katastrofu, přičemž Brusel ani trhy nebyly schopny zasáhnout. Nizozemsko naopak pravidla dodržuje až do absurdna, čímž paralyzuje vlastní ekonomiku, aniž by bylo schopno chybu opravit.
Evropská unie se ocitá v pasti právního formalismu a selhávajícího dohledu. Když pravidla selžou, nejsou opravena - místo toho se buď ignorují, nebo se prosazují se sebevražednou rigiditou. To je strukturální problém evropského řízení, který se neomezuje jen na fiskální či ekologické politiky. Schopnost se rychle adaptovat spoluvytváří dysfunkční politiky, které buď umožní gigantické plýtvání, nebo paralyzují ekonomiky členských států.
Řešení? Evropa potřebuje mechanismy pro rychlou korekci chyb - ať už jde o fiskální pravidla či ekologické regulace. Bez toho se EU stává buď hřištěm pro ekonomické populisty, nebo vězením regulační rigidity.
Czech (CZ) · 
English (US) ·