Historik: I kdyby Američané osvobodili Prahu, nechali by republiku Sovětům. Kvůli Japonsku

Pražské povstání vypuklo 5. května 1945. Hypotetická otázka, kterou historikové nemají moc rádi: Kdy mohla americká armáda reálně pomoci této revoltě? A kolik by se v případě amerického zásahu ušetřilo českých životů?
Zcela hypoteticky: Armáda USA mohla do Prahy dorazit cca 24 hodin po příchodu do Plzně, takže 7. května 1945. A opět čistě hypoteticky: Mohla ušetřit 30 až 50 procent životů povstalců. Na české straně si Pražské povstání vyžádalo na 3 000 mrtvých.

Barikády vyvolaly zuřivost

Mělo tedy smysl se do povstání vůbec pouštět? Německá branná moc by bez jeho vypuknutí asi neměla důvod rozpoutat v Praze tak krutý teror, k jakému nakonec došlo.
Takto v té době nikdo neuvažoval. Každá nacisty obsazená země se chtěla okupačních jednotek zbavit co nejdříve. Ať již v Paříži, kde povstání uspělo, anebo ve Varšavě, kde vedlo k masakru a totální likvidaci centra města. Praha ale věřila, že německý odpor se po smrti Adolfa Hitlera (30. dubna 1945) automaticky zhroutí.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Příští rok mu bude 100. Staví si koloběžku a líčí, jak rudoarmějci stříleli sousedy

A proč se nezhroutil?
Povstalci podcenili nejen morálku říšské branné moci a jednotek Zbraní SS, ale i jejich vůli za žádnou cenu nepadnout do rukou Rudé armády. Klíčovou roli hrály mosty přes Vltavu, které pro německé jednotky představovaly jedinou možnost úniku na západ. Vznik více než 1 600 barikád v noci z 5. na 6. května 1945 tuto poslední ústupovou cestu odřízl, čímž si lze vysvětlit bezmeznou zuřivost, s níž se Němci snažili Prahou probít. Povstalce navíc nepovažovali za řádné protivníky, ale za lůzu a bandity. A podle toho se k nim také chovali.

Jaké by bylo Československo, kdyby se Armáda Spojených států amerických nezastavila v Plzni a osvobodila i Prahu? Občas je slyšet názor, že bychom se díky tomu vymanili ze sovětské zájmové sféry a nemuseli jsme si prožít komunistickou totalitu. Souhlasíte?
Ne. Jde o ničím nepodložené, a tedy i neověřitelné teorie, které šíří méně či více poučení laici, různí popularizátoři historie a někteří publicisté. Jenže na počátku května už byly karty jasně rozdány, takže ani případná přítomnost americké armády v Praze by v budoucím vývoji Československa nehrála žádnou roli. V počátcích Pražského povstání sice Američané mohli zachránit mnoho životů, o tom není pochyb, ale i kdyby Prahu osvobodili, dopadlo by to jako v Plzni. Prioritou pro Washington byl vstup Sovětského svazu do války s Japonskem, a proto nechtěl Moskvu provokovat postupem až do Prahy.

I Plzeň zůstala v sovětské zájmové sféře, takže před Moskvou nebylo úniku v celém Československu. Obrazně řečeno, nebyl to vlastně další Mnichov kvůli vítězství spojenců na Dálném východě?
Každé armádní velení upřednostňuje osudy svých vojáků před všemi ostatními, byť se dokonce jedná o spojence. Po zkušenostech z bojů na Saipanu či Okinawě byl Washington přesvědčen, že dobývání Japonska si vyžádá milion amerických životů. Proto tlačil na Moskvu, aby vyhlásila Tokiu válku.

Pro USA jsme nebyli rovnocenným spojencem

Američany asi moc nebolelo, že Prahu i celé malinké Československo ponechali Sovětům?
Pro USA nikdy nebylo Československo rovnocenným spojencem, i když se k nám prezidenti Wilson či F. D. Roosevelt chovali přátelsky a velkoryse. Průměrný Američan ani netušil, že Československo existovalo. Možná by stálo za to zjistit, kolik dnešních obyvatel USA zaregistrovalo vznik České republiky v roce 1993. Možná 10 procent? A i to je zřejmě optimistický odhad, nedělejme si iluze.

Neměl exilový prezident Edvard Beneš v závěru války alespoň rázněji odolávat československým komunistům a jejich prosovětské orientaci? Například odmítnutím Košického vládního programu z dubna 1945?
Samozřejmě, že mohl. Pak by se ale nevrátil do Československa a zůstal by jako soukromník buď na britských ostrovech, anebo by odešel do USA a sdílel by tam osud exilu polského. Beneš se ovšem do Prahy toužil vrátit za každou cenu. A za vše, co pro obnovu Československa učinil, na to jistě měl i morální právo. Jenže za ten návrat musel zaplatit spoluprací s Komunistickou stranou Československa.
Nemluvím o únoru 1948, ale o všech ústupcích na demokratickém systému, které musel Beneš strpět v době třetí republiky, od května 1945 do února 1948. Onu plíživou bolševizaci, kterou běžný Čechoslovák, opilý náhlou svobodou, napřed neviděl anebo nechtěl vidět. Kořeny zla vidím právě v oné plíživé implementaci a akceptaci zla, které se zrodilo společně s bolševickou revolucí v Rusku.

Vítězové i poražení v komunistickém vězení

Zpátky na barikády Pražského povstání. Česká národní rada podepsala po čtyřech dnech bojů 8. května 1945 s německou protistranou kapitulační protokol, který zaručoval odchod německých jednotek z Prahy a okolí. Osvobodili tedy Rusové Prahu?
Rudá armáda vstoupila do již osvobozeného města. Pouze likvidovala zbylé ostrůvky nacistických fanatiků a s minimálními ztrátami dosáhla centra Prahy ještě v dopoledních hodinách 9. května 1945.

Dá se říci, že povstání Pražané zároveň vyhráli i prohráli? Je to asi na úhlu pohledu, ale s příchodem Rudé armády sice skončil nacismus, ale začala nová totalita. Sovětské bezpečnostní služby zatýkaly někdejší bělogvardějce či vlasovce a vadily jim i čeští vůdci Pražského povstání. Co velitelům povstání vyčítaly?
Nestavěl bych to tak kategoricky. Můžeme hovořit o začátku bolševizace, nikoliv o začátku nové totality, tu přinesl až únor 1948. Sověti nicméně vinili Českou národní radu (ČNR) z dohody s Němci, kteří se tak mohli vyhnout zajetí Rudou armádou, což si posléze odskákala celá řada představitelů ČNR. Koneckonců, v českých zemích je běžným paradoxem, že vítězové a poražení se pravidelně setkávají za mřížemi.

Koho přesně myslíte?
V tomto případě se ve věznici sešli třeba generálové Kutlvašr a Toussaint. Karel Kutlvašr celému Pražskému povstání velel, Rudolf Toussaint zase řídil německé jednotky a 8. května podepsal již zmiňovaný kapitulační protokol. V leopoldovské věznici na Slovensku se oba potkali i s Josefem Smrkovským, jenž také za ČNR spolupodepsal kapitulaci.
O Jaromíru Nechanském už ani nemluvě, i jemu sovětská strana po válce vyčítala, že přijetím kapitulace umožnil odchod půl milionu německých vojáků do amerického zajetí. A protože se Nechanský po únoru 1948 zapojil také do protikomunistického odboje, neunikl pomstě ani za Pražské povstání. Popravili ho v červnu 1950, bylo mu teprve 33 let.

Divadlo a hra na vojáčky

Zájem Kremlu o prostor někdejšího Československa zcela určitě trvá i v roce 2025. Přijde mi trochu absurdní, že oslavy konce války se nyní opět připomínají velkolepými akcemi, kdy se členové vojenských historických skupin oblékají do uniforem Rudé armády či Wehrmachtu, a pak po sobě pálí slepými. Není to vlastně až hloupé, když máme skutečnou válku za humny?
Průměrný Čech dnes nebude schopen vystřelit ani z pistole. Netuší, jak natáhnout závěr, odjistit či zkontrolovat náboje v zásobníku. Hraní na vojáky je tak poněkud dětinské. Zvláště tehdy, když historik zjistí, že o době, kterou se pokoušejí svými takzvanými rekonstrukcemi přiblížit, v podstatě nic neví.
A ti, co běhají ve stejnokrojích říšské branné moci, si nepřeloží ani dvě věty z dobového německého tisku. A podobně si vojáčci navlečení do stejnokrojů Rudé armády nepřečtou slovo v azbuce. Mluvit o „rekonstrukci“ jakékoli bitvy je nesmysl, protože rekonstruovat lze pouze to, co důvěrně známe. Rekonstruovat lze například záběry tehdejších filmů či fotografií. Ale průběh operací či bitev? Nesmysl.

V Brně letos na takovou akci přišly tisíce diváků a „válčilo“ se také v Ostravě, přitom 470 kilometrů za Ostravou leží ukrajinský Lvov. Město, na které už tři roky občas padají ruské drony i rakety a zabíjejí civilisty. Co je za tou potřebu hrát si na vojáky?
Je to jen divadlo a podobné teď zažila Plzeň i další města. Pokud to ale někdo s nošením stejnokroje myslí vážně, nechť vstoupí do řad Armády České republiky. Jenomže na skutečnou vojnu není generace narozená po roce 2000 příliš stavěná a zřejmě by omdlela hrůzou hned při prvním zadupání nepřítele. Vinu ovšem neseme my, její rodiče. Vychovali jsme tuhle generaci příliš velkoryse. A důsledek? Případné další barikády budou trpět významným nedostatkem obránců.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Válka brzy neskončí, nikam to nevede, překvapil Vance. Rubio zmínil i konec snah o mír