Hlavy gangsterů na kapotách. Černák je syrový, ale nedotažený film o šéfovi mafie

Syrový snímek o zločinu v 90. letech minulého století zabírá hlavně proto, že v něm lze hledat mrazivé paralely s dneškem. Černáka promítají česká kina od minulého čtvrtka.

Dnes už se na Slovensku neobjevují uřezané hlavy šéfů konkurenčního gangu demonstrativně položené na kapotách automobilů, jak krvavý střet podsvětí ukazují některé scény. O to snadněji si ale při sledování lze představit, že jiné méně očividné intriky v šedých zónách mezi mafií a politikou fungují dodnes. To je asi nejmrazivější pocit. Jinak film doplácí na to, že jde o druhou polovinu počinu, který navzdory drsné a ponuré atmosféře až příliš zůstává sledem gangsterských machinací bez silnějšího dramatického jádra.

Bývalý řidič autobusu Černák vždy snil o lepším životě a zajištění rodiny. Na začátku druhého dílu už je kápem Banské Bystrice a okolí, ale nestačí mu to. I kdyby stačilo, nemůže ignorovat dění v Bratislavě, Dunajské Stredě, Košicích a jinde. Místní gangy řeší, kdo komu vládne, jak se vypořádat s přicházející albánskou mafií, jak to uhrát s tajnou policií i dalšími oficiálními institucemi od okresních úřadů až po ministerstva.

Zatímco první část nazvaná Miki ukazovala zrod "monstra" z celkem obyčejného člověka a specifické atmosféry 90. let, druhý snímek opět v režii Jakuba Kronera vyobrazuje prorůstání zločinu do nejvyšších pater.

"Jednička" byla nejsilnější právě ve vykreslení kontrastu mezi historkami o tom, jak se Mikiho poněkud tupí a neohrabaní pohůnci učí "gangsterskému řemeslu", a celkově posmutnělým tónem, který si trochu půjčuje ze slavných mafiánských dramat typu Kmotra od Francise Forda Coppoly či Mafiánů režiséra Martina Scorseseho. Přitom vypráví o konkrétní slovenské realitě, kde bezvýchodnou finanční situaci šlo řešit buď brigádami v zahraničí, či výnosnějším, avšak o poznání eticky problematičtějším způsobem.

Miki v podání charismatického Milana Ondríka byl mužem, co se jen chce postarat o rodinu, ale zároveň se mu to vymkne z rukou. Témata rodiny a víry jsou sice známá z amerických žánrových vzorů, ve slovenské realitě ale také mají své pevné místo.

Na druhé straně zůstávala otázka, nakolik Ondríkovo charisma dělá ze skutečného zločince o něco romantičtější obraz padoucha, který byl uprostřed neukočírovatelné smečky svých lidí i konkurence tím o kousek spravedlivějším. Tím, kdo stále dal na pevné slovo.

Druhá část stojí celá právě na tomto napětí. Miki je nejcharismatičtější ze všech mafiánů, pořád se tváří jako "rovnej chlap". Přesto neváhá pragmaticky odpravit kohokoli, kdo by mohl narušit hladký chod věcí.

Scenárista Miro Šifra už napsal několik děl zkoumajících temným pohledem období 90. let v Česku i na Slovensku, především zdařilou sérii Rédl zachycující, jak se staré struktury přelévají do těch nových a kterak mezi minulostí a postkomunistickou budoucností nejsou žádné ostré švy.

Jenže tentokrát se scénář ocitl v zajetí jistého paradoxu. Na jedné straně vypráví podle skutečnosti, Šifra strávil s Černákem desítky hodin. Na druhé straně je film stylizovaný jako gangsterské drama. A druhá půle příliš nepřeje klasickému dramaturgickému oblouku.

Sledujeme řádění gangů, série drastických poprav má atmosféru, podobně mrazivé jsou schůzky s muži, kteří řídí politiku a jediný rozdíl je, že chtějí jednat více "v rukavičkách", aby jejich pletichaření a úplatkářství neohrozilo výsledky voleb.

Jinak jako by už ale snímek nedrželo pohromadě nic jiného než Ondríkova posmutnělá neproniknutelná tvář, která z jednoho slovenského gaunera dělá o něco komplexnější postavu, než jakou nejspíš byl. A když protagonistu doženou jeho vlastní činy a ocitá se za mřížemi, kde si osmapadesátiletý Mikuláš Černák dodnes odpykává doživotní trest za šest vražd, film už vlastně neví, jak skončit.

Černák řemeslně obstojí coby lokální variace na temné gangsterky, ale jako politický thriller či komplikovanější drama a výpověď o době spíše selhává. Bezútěšné vykreslení reality a moralizovaní naopak tu a tam připomíná spíše některé béčkové thrillery než zmíněná díla slavných amerických režisérů, jimiž se tvůrci inspirovali především v prvním filmu.

Občasné scény z kostela či od rodinného stolu tu už jsou spíše z povinnosti, než že by uměly posunout perspektivu nebo ovlivnit jednání postav. Snímek Černák efektně končí slovem "peklo". Ale je to závěr vytvořený podobně na sílu jako mnohé jiné aspekty tohoto díla.