Komu ve skutečnosti Beethoven věnoval skladbu Pro Elišku? Možná své žačce Tereze

Tato dnes už legendární skladba s dívčím jménem v názvu není součástí Beethovenova oficiálního opusového katalogu, protože partituru objevil německý muzikolog Ludwig Nohl v Mnichově až v roce 1865, tedy téměř čtyři desetiletí po skladatelově smrti.

Beethoven z ní asi nebyl zrovna nadšený

Nohlova edice skladbu poprvé zveřejnila a od té doby se stala nesmírně populární. Beethoven sám ji ale během svého života nikdy nevydal, což některé badatele vede k úvahám, že s tímto drobným klavírním dílkem nebyl zcela spokojen, a pokoušel se ho proto ještě upravovat. Nikdy to ale nedopadlo podle jeho představ.

Rok 1810, kdy skladba Pro Elišku vznikla, je zároveň obdobím Beethovenova největšího tvůrčího rozmachu. Zkomponoval v té době své nejslavnější sonáty (například Appassionatu), symfonie (Pátou a Šestou), operu Fidelio a další významná díla. Tehdy ale slavný skladatel také začal ztrácet sluch. Kolem roku 1814 už byl téměř úplně hluchý a postupně rezignoval na všechna veřejná vystoupení. Komponovat však nepřestal.

Něžná i melancholická romantika v kostce

Bagatela č. 25 v a moll, známá jako Pro Elišku, je krátká skladba pro sólový klavír, která se vyznačuje jednoduchou, ale velmi chytlavou a emotivní melodií. Její úvodní téma je snadno rozpoznatelné a stalo se přímo synonymem romantické klavírní hudby. Technicky není příliš náročná, díky čemuž je velmi oblíbená i mezi začínajícími klavíristy.

Již zmíněná tónina a moll jí dodává melancholický a zároveň něžný charakter. V průběhu skladby se střídají lehčí, hravé pasáže s emotivnějšími a dramatickými momenty, což odráží Beethovenovu schopnost vyjádřit hluboké city i v krátké formě.

Pro Elišku, nebo pro Terezu?

Největší záhadou spojenou s tímto slavným dílkem je identita ženy, které byla skladba věnována. Oficiální dedikace z partitury zní Für Elise, tedy Pro Elišku, ale přesná totožnost oné Elišky není dodnes jasná.

Nejrozšířenější teorií je, že skladba byla původně věnována Therese Malfattiové. Někteří odborníci se domnívají, že Ludwig Nohl při přepisu partitury udělal prostě chybu a špatně přečetl původní věnování Für Therese (Pro Terezu) jako Für Elise. Therese byla Beethovenovou žačkou a v roce 1810 údajně odmítla jeho žádost o ruku. Tato verze je podporována i faktem, že skladba vznikla právě v roce, kdy Beethoven tuto žádost učinil.

Další významnou kandidátkou na tajemnou dívku je Elisabeth Röckelová, německá pěvkyně a blízká přítelkyně Beethovena. Berlínský muzikolog Klaus Martin Kopitz v roce 2009 představil teorii, že právě ona je tou Eliškou, které hudební génius skladbu věnoval. Elisabeth byla mladší sestrou známého operního pěvce Josepha Röckela, který zpíval ve vídeňském provedení Beethovenovy opery Fidelio. Hudebně nadaná Elisabeth se s Beethovenem přátelila a podle některých pramenů mezi nimi existoval i citový vztah. V roce 1810 se však odstěhovala do Bambergu, což by mohlo vysvětlovat, proč skladba vznikla právě v tomto roce jako vzpomínka na ni.

Možná je všechno úplně jinak

Existují i další hypotézy, například že ona hledaná Eliška byla Elise Barensfeldová, německá zpěvačka a Beethovenova známá, nebo dokonce že skladbu nenapsal Beethoven, ale její objevitel Ludwig Nohl (jak tvrdí italský vědec Luca Chiantore). Tyto teorie však nejsou všeobecně přijímány a zůstávají spíše v říši spekulací.

Jisté však je, že líbivá skladba se stala jednou z nejhranějších na světě a našla své uplatnění i v populární, filmové či reklamní hudbě. Navíc fascinuje tajemnou historií svého vzniku, která odráží osobní život a složité vztahy Ludwiga van Beethovena. Není jen hudebním dílem, ale i tak trochu záhadným příběhem lásky, přátelství a nevyřčených citů, který přetrval více než dvě století.