Nová teorie vysvětluje zkázu ponorky u Titaniku. Mohla za ni maličkost

Dva roky po nehodě ponorky Titan, při které plavidlo na výpravě k vraku Titaniku implodovalo, přichází odborníci s novým vysvětlením jeho zkázy. Podle čerstvých zjištění mohl selhání způsobit zdánlivě drobný detail – nevhodné lepidlo, které mělo držet trup pohromadě. Hmota totiž nebyla určena pro použití pod vodou.

Katastrofa ponorky Titan, při níž předloni v červnu zahynulo všech pět členů posádky včetně šéfa společnosti OceanGate Stocktona Rushe, mohla mít překvapivě prostou příčinu. Nová teorie tvrdí, že fatálním slabým místem byl spoj mezi karbonovým trupem a titanovými prvky, který byl zalepen lepidlem konzistencí podobným arašídové pomazánce. Tento tmel nebyl certifikován pro použití ve slané mořské vodě, napsal Daily Mail.

Lepidlo s označením Loctite EA 9394 Aero vyrobila dobře známá německá firma Henkel, která jej původně vyvíjela pro letecký průmysl. Sama firma se od zodpovědnosti logicky distancuje. "Je jen na koncovém uživateli, aby svůj návrh či způsob použití sám otestoval a zajistil jeho správnou funkčnost," uvedl mluvčí společnosti britskému listu. Výrobce totiž vůbec netušil, že jeho produkt byl použit v konstrukci ponorného plavidla.

​Podle konstrukčního výzkumníka a odborníka na korozní materiály Christiana Stonea z Univerzity v Loughborough mohlo použití tohoto lepidla způsobit nečekaný fyzikální jev – přeměnu celého plavidla na obří baterii. "Když spojíte dva různé kovy a ponoříte je do prostředí vodivého, jako je mořská voda, vznikne galvanický článek. Jedna strana koroduje a vytváří kyselinu, druhá je naopak chráněná a vzniká tam zásadité prostředí," vysvětlil vědec s tím, že právě tato elektrochemická reakce mohla výrazně narušit pevnost spoje.

Den před osudnou plavbou byla do údržbového deníku plavidla zaznamenána zmínka o "nevzhledném" tmelu na spoji karbonového trupu a titanového rámu. Technici jej prý obrušovali, aby vytvořili hladký povrch. Podle experta tím ale mohli ještě víc uškodit. "Použití vibračních nástrojů na křehké materiály, jako je epoxid, může negativně ovlivnit jejich odolnost vůči stresu v extrémních podmínkách," uvádí Stone.

Katastrofa se odehrála ve hloubce zhruba 3 800 metrů nedaleko vraku Titaniku. Vyšetřování amerického Národního úřadu pro bezpečnost dopravy (NTSB) zjistilo, že většina lepidla použitého pro spojení trupu a titanových prvků se z povrchu odloučila. Zůstala jen asi devíticentimetrová oblast, kde byly stále ještě zbytky pojiva.

Plavidlo neprošlo bezpečnostním ověřením

Přestože experti připouštějí, že špatné lepidlo pravděpodobně nebylo jedinou příčinou imploze, upozorňují na možný řetězec technických chyb. "Doporučil bych použít výplňový materiál, který je inertní a nevede elektřinu," dodal Stone jako odpověď na to, jak by postupoval on. Z jeho pohledu OceanGate – a jmenovitě jeho šéf Stockton Rush – před nasazením ponorky do extrémních podmínek podcenil testování i prevenci galvanické koroze.

​Jak připomíná i britský deník Mirror, odborníci v debatách o zkáze ponorky společnosti OceanGate často doplňují podstatnou skutečnost – Titan byl ve skutečnosti experimentálním ponorným plavidlem, a nikoli klasickou ponorkou. Nesplňoval totiž standardní bezpečnostní a certifikační požadavky, které jsou pro tento typ plavidel běžné.

Jednalo se tedy o takzvané experimentální ponorné plavidlo (experimental submersible vessel), které neprošlo nezávislým technickým ověřením od klasifikačních společností, jakým je například americká DNV nebo Bureau Veritas. Tato certifikace je u běžných ponorek podmínkou pro provoz ve velkých hloubkách.

Šéf společnosti Stockton Rush se takové kontrole záměrně vyhýbal. Tvrdil, že by omezovala inovace a brzdila vývoj. Podle výpovědí některých jeho bývalých spolupracovníků – zaznamenaných mimo jiné ve snímku Titan: Neštěstí jménem OceanGate dostupném na Netflixu – tomu tak bylo ale spíše proto, že si byl vědom nedostatečné způsobilosti Titanu pro výpravy hluboko pod hladinou. 

​"Certifikační procesy vás nutí držet se osvědčeného a brání pokroku," prohlásil Rush v jednom z rozhovorů. To mu, podle jeho slov, umožnilo experimentovat s nekonvenčními materiály, jako byla diskutovaná karbonová vlákna, a konstruovat plavidlo podle vlastních představ – ale také bez pojistek a bezpečnostních testů, které jsou u ponorek standardem.

Kvůli tomu Titan nepodléhal pravidelným inspekcím a ani posádka nebyla vázána přísnými provozními předpisy, jako je tomu u vojenských nebo výzkumných ponorek. Tato volnost ve vývoji však znamenala, že případné konstrukční chyby jako právě použití nevhodného lepidla či nestálost uhlíkového trupu zůstaly bez potřebného dohledu až do tragického konce.

I přesto měl ale Titan za sebou několik úspěšných misí. OceanGate ho využíval ke komerčním ponorům k vraku Titaniku i k jiným hlubokomořským výpravám. Plavidlo se potopilo k Titaniku několikrát už v letech 2021 a 2022, což vytvářelo dojem, že jde o bezpečně fungující technologii – i přes opakovaná varování odborníků a spory s bývalými zaměstnanci. Píše o tom například americký web Business Insider.

​Rush, který stál v čele OceanGate a zároveň navrhoval konstrukci plavidla, čelil již před nehodou kritice za to, že kombinace titanových prvků a uhlíkových vláken nebyla dostatečně ověřena pro extrémní tlakové podmínky hluboko pod hladinou.

Materiál z uhlíkových vláken, přestože je lehký a pevný, není podle některých expertů vhodný pro opakované vystavení proměnlivému tlaku v oceánu. Má tendenci se časem znehodnocovat a mikrotrhliny mohou vést k náhlému strukturálnímu selhání. Opakovaně to prokázala i některá testování, u kterých byl sám Rush přítomen.

Zkáza ponorky Titan. Poslední zprávy z paluby i první záběry trosek (8/2024):

TN.cz