Recenze: Bridget Jonesové trochu ujel vlak. Nový film moc nedojme, ani nerozesměje

Když se protagonistka hraná Renée Zellwegerovou minule vrátila na plátna kin po dlouhé pauze ve snímku Dítě Bridget Jonesové, snažili se tvůrci oživit ducha komedií z 90. let minulého století a přitom reflektovat, že toho času třiačtyřicetiletá hrdinka se musí popasovat s jinou dobou. Pracuje jako televizní producentka ve výrazně mladším kolektivu, takže si zvyká na mladší šéfovou i hipstery s "těmi jejich ironickými plnovousy". A nadále si dokazuje, že není "stará panna", což bylo tématem už v prvním dílu. Tak si zařádí na hudebním festivalu - a pak po zbytek snímku řeší, čí dítě čeká v jejím lůně.

Novinka nazvaná Bridget Jonesová: Láskou šílená, kterou od čtvrtka promítají kina, stojí na ještě větším kontrastu. Dotyčná se stala vdovou se dvěma potomky, už čtyři roky oplakává smrt manžela, táhne jí na padesát a na práci nemá nic než truchlení.

Na jedné straně lze ocenit, že původem britská série umí na rozdíl od Hollywoodu dát prostor starším herečkám v hlavní romantické roli. Jenže z toho plyne také zásadní problém. Bridget se stále chová jako zmatená žena z prvního dílu, která se dostává do trapných situací a řešit je umí maximálně tak trefnou glosou, ale nikoli takovou, která by ukázala, že umí být nad věcí. Naopak její průpovídky jen podtrhují, jak moc je v pasti.

Třeba když uvízne na stromě, kam s dětmi leze zachránit kočku, a kolem se náhodou mihnou dva fešní jedinci mužského pohlaví. Oba nabízejí pomoc, hrdinka sveřepě odmítá a zuby nehty se drží kmene. Prvního se jí podaří odradit, avšak druhý se nenechá odbýt a pomůže. Jde o pohledného svalnatého sedmadvacetiletého studenta, který náhodou nemá moc zájem o holky svého věku. A první romance je na světě. Bridget Jonesová se po letech zase vrací do staré práce v televizi a svět se mění v trochu jasnější místo.

Nabízí se otázka, jak ústřední aktérka vyžila předchozí čtyři roky, ale v tom řekněme, že mohla sehrát roli tragická smrt manžela z diplomatických kruhů na pracovní misi. Větší potíž už je s tím, v jakém životním rozpoložení jsme hrdinku našli a jak ji Renée Zellwegerová ztvárnila.

Za první díl z roku 2001 celkem oprávněně získala oscarovou nominaci. Nyní je poněkud náročné sledovat ženu ve středním věku, jak podivně cupitá po plátně, zvláštně se uculuje a působí coby podivná směs rozpačité studentky a pohádkové babičky. To není v žádném případě kritika samotné herečky, spíše pojetí její postavy.

Ta se dojímá nad tím, jak lidé mají duši, což ještě podtrhují občasné rozhovory s novým učitelem ve škole, kam chodí její děti. Pedagog působí přísně, žáky nahání do tříd za pomocí píšťalky a na svět hledí velmi vědecky.

Nakonec se pochopitelně ukáže, že i on má lidské rysy a je na čem stavět další romantickou zápletku. Jen je otázka, pro koho. Bridget Jonesová stále nežije tak mimo realitu jako třeba hrdinové českých lifestylových komedií, většinou cynické, zlé bytosti. Z původního světa jejích deníků zůstala v novém filmu směs vlídnosti a lehké uštěpačnosti, přičemž to první převládá. Ale to je vlastně jen smutný doklad faktu, že britsko-americký snímek, kterému v lecčem ujel vlak, je i tak o poznání realističtější než většina tuzemských umělohmotných pokusů o mainstream.

Bridget Jonesová však už moc nemá co glosovat. Občas si hodně sprostě zanadává, což opět nejde tak dohromady s její postavou jako dříve, už o dost méně popíjí a sem tam se projeví, že vnímá proměny dnešního světa. "Aha, to jsou ti mladí, co se napřed zeptají," pomyslí si například, když se student otáže, zda ji může políbit.

Zároveň ale rozhovory s učitelem přírodních věd o tom, zda mají lidé duši, působí jako debata v mateřské školce a je extrémně obtížné se napojit na postavy a jejich problémy. Snímek obsahuje několik momentů nadsázky, které na vteřinku pobaví, konkrétně dva. Jinak těžko hledat důvody, proč se dojmout nebo zasmát.

Pokud byl minulý díl místy celkem dojemný i zábavný retro přízrak 90. let, nyní už je třeba dojetí i zábavu z té definice spíše vyškrtnout. To, co v 90. letech představovalo závan svěžesti, je čím dál těžkotonážnější materiál pro velké nostalgiky. Místo hrdinky, jež nehledí na věk a umí se stále chovat jako zamlada, dostáváme postavu, která nás spíše děsí.

Dříve motivovala k tomu přiznat si vlastní nedokonalosti a nezbláznit se z nich. Nyní už si těžko představit, komu by měla být vzorem.