Recenze: Retro sci-fi od autorů Avengers zaujme designem, zbytek je horší

Tvorba Anthonyho a Joea Russoových pro online videotéky jako by shrnovala obecnější potíže, které Netflix a spol. mají při vývoji ambiciózních a nákladných filmů. Autoři nejúspěšnějších superhrdinských snímků studia Marvel - tedy série Avengers, jejíž poslední díly patří k nejvýdělečnějším titulům historie - dostávají od Netflixu podobně štědré rozpočty jako od hollywoodských studií. Jenže po nedávném akčním spektáklu The Gray Man, který se natáčel v Praze a nedostál očekáváním, opět natočili film, který povážlivě zabloudil sám v sobě.

Premisa přitom není marná. Ocitáme se v alternativní verzi 90. let, v níž vedle soudobých technologií, obleků a účesů existují také roboti, kteří už stihli prohrát válku s lidstvem. A dnes žijí ve vyhnanství, v jakési rezervaci či ghettu. Ale nejsou to žádné unifikované kovové výtvory s vizáží stroje, spíše připomínají dávné hračky, které získaly autonomii. Někteří mají podobu buráku s kloboukem, vyskytuje se tu roztomilá plechová pošťačka či postavička připomínající mexický pokrm tacos a mnozí další. Jejich design rozhodně není založen na funkčnosti, ale spíše na tom, aby na lidi působili uklidňujícím dojmem. Byť někdy dovedou být o to děsivější.

Millie Bobby Brownová, známá především ze seriálu Stranger Things, má však coby protagonistka Michelle na začátku snímku úplně jiné starosti, než jsou roboti. Ti jsou ostatně už dlouho uklizení kamsi mimo zraky většiny obyvatel a hrdinčin problém je spíše pěstoun, který se jí ujmul čistě kvůli penězům, jež z toho pro něj plynou.

Osiřelá Michelle zapomíná na krušnou realitu při sledování kreslených seriálů, na které se kdysi dívala se svým geniálním bratrem. Až najednou dávný dětský televizní hrdina robot Cosmo vtrhne do jejího pokojíku. A zdá se, že to není obyčejný robot, ale že v tom plechovém těle z nějakého důvodu uvízl Michellin domněle mrtvý bráška. Záhy se dvojice ocitá na dobrodružné výpravě do nebezpečné zóny, během níž zdaleka nepůjde jen o osud bratra. 

Dobrodružství ve vypleněném hračkářství

Pasáž je snímek plný zábavných překvapení, především v první půli je docela vtipným výletem do světa, který připomíná zpustošené hračkářství po konci světa. Je zřejmé, že tvůrci chtějí vyvolat nostalgii po tvorbě 80. a 90. let, ale i dřívějších dekád, z nichž vychází podoba mnohých přítomných robotích hrdinů.

Jenže pomrkávání po seriálech typu Stranger Things či chvilkově podmanivý retrofuturismus nestačí. Vše, co tu funguje, těží z estetiky švédského umělce a designéra Simona Stålenhaga, který se ve své tvorbě specializuje právě na výrobu různých retro prostředí a objektů připomínajících staré americké či švédské hračky. Ale jeho znepokojivou poetiku se do filmu cele přenést nepodařilo.

Výsledek působí, jako kdyby tu byly všechny správné ingredience, ale místo zkušených filmařů se s nimi vyřádilo nějaké dítko, jež rozmařile vytahuje hračky ze svého kufříku a náhodně se s nimi pouští do akce. Chris Pratt tak hraje svého typického, poněkud dětinského hrdinu, který má potřebu sebe i okolí shazovat a umí být nesnesitelně bolestínský. Možná až moc připomíná kovboje Woodyho ze zmiňovaného Příběhu hraček. Je tu Giancarlo Esposito v roli dalšího lehce záhadného padoucha. Ale všichni působí dojmem, jako kdyby hráli nejslabší a nejlíněji napsané verze hrdinů, jimiž se proslavili.

Rodinná zábava, nebo kritika společnosti?

Vlastně by to byl skvělý nápad stvořit temnou verzi světa, v němž hrají podstatnou roli oživlé postavičky z dětských seriálů a her. A jsou tu scény, kdy bydliště vysídlených robotů připomínající skládku, slum či ghetto vyvolává zvláštní typ smutku. Jenže základní problém Pasáže je, že se neumí rozhodnout, o čem vlastně chce vyprávět a jaký svět budovat. Chvíli jde o rodinné dobrodružství, posléze o dystopické sci-fi, které se snaží být kritikou nelidských korporací zotročujících lidstvo pomocí pokročilé virtuální reality. A divák tápe už v tom, komu by vlastně měl fandit. Klasické dějové zvraty, v nichž se domnělý nepřítel neukáže být tím největším zlem, jsou nejen okoukané, ale hlavně uspěchané a nedobře vystavěné. Neboť potenciálně zajímavý svět nikdo dostatečně neprokreslil - není například detailněji vysvětleno, jak válka s roboty začala, ani jaké skutečné motivace stojí za vznikem pokročilých technologií, které ji pomohly zastavit.

Pasáž je přitom jeden z vůbec nejdražších snímků, co kdy vznikly, s údajným rozpočtem okolo 320 milionů dolarů. Ten je jistě mnohdy vidět, zejména během hromadných akčních scén. V těch se střetávají stroje nové generace ovládané lidmi s dětsky vyhlížejícími a patřičně věkem opotřebovanými roboty minulosti. V těchto pasážích získává jinak banální myšlenka o tom, že lidé mohou být zotročenější a nesvobodnější než stroje, svébytnou vizuální podobu. Tady střet dětských kreslených grotesek se sci-fi pro dospělé funguje. Když se hraví tvorečkové různých tvarů, barev a proporcí takřka radostně perou s unifikovanou šedou kovovou mašinérií, je těžké jim nefandit. Bohužel ve většině ostatních aspektů to neplatí. Příště by ty potenciálně skvělé hračky bylo lepší předat do rukou někoho, kdo si s nimi dovede hrát.