Štefánik se vymykal všem měřítkům. Kniha líčí zrod univerzálního hrdiny

Dvaačtyřicetiletý slovenský historik Kšiňan analyzuje Štefánikovo působení ve čtyřech propojených okruzích: zajímá ho, jak si dokázal budovat sociální kapitál neboli užitečnou síť kontaktů, kterak si vytvářel osobnost charismatického hrdiny, jak se zapojil do vzniku Československa a nakolik ovlivnil slovenskou identitu. Kniha, kterou v českém překladu Renáty Přichystalové vydalo nakladatelství Argo, podtrhuje obraz "největšího Slováka" - jak zněl výsledek televizní ankety z roku 2019 - coby muže, jenž se vymykal všem měřítkům.

Tajemství charismatu

Při čtení mnoha pasáží Štefánikova životopisu máme dojem, že něco takového je možné pouze v románu o geniálním vědci, který si dokázal podmanit svět. Kniha ostatně cituje francouzského historika Antoina Marèse, podle nějž Štefánikovu osobnost může zachytit pouze romanopisec.

Základ jeho úspěchu - charisma osobnosti - je skutečně obtížně popsatelný, a tedy i málo pochopitelný. Fyzicky nebyl příliš přitažlivý podle dnešních ani tehdejších měřítek. Měřil jen 168 centimetrů, čelo a tváře mu hyzdily jizvy po neštovicích, od mládí měl pleš. Snad díky svým "ohromným modrým očím" a naléhavosti výrazu si dokázal vmžiku získat lidi, zejména ženy.

V roce 1915 třeba u Claire de Jouvenelové, která patřila mezi dlouhou řadu jeho přítelkyň a v jejímž salonu se scházela celá pařížská politická elita, potkal mladou novinářku Louise Weissovou. Na otázku, co dělá, jí bez rozpaků odpověděl: "Vytvářím nezávislé české království."

Tehdy pětatřicetiletému Štefánikovi stačil jeden společný oběd, aby o 12 let mladší ženu s kontakty na mnoho vlivných osob okouzlil tak, že se vrhla do budování "českého království" s ním. "Jsa si vědom svého půvabu, užíval ho jako kouzla," napsala Weissová půl století po Štefánikově smrti ve svých pamětech.

Ještě rychlejší spád měl o rok později Štefánikův vztah s italskou markýzou Guilianou Benzoniovou, s níž se zasnoubil v den, kdy ji poprvé viděl. Když jí předával zásnubní prsten, ještě si ani nepamatovala jeho jméno. V románu by taková zápletka působila nevěrohodně: z podobných událostí se však skládá celý Štefánikův život.

Pokud jde o jeho vztahy k ženám, s nimiž zásnuby stejně rychle navazoval jako rušil, je pozoruhodné, že i jeho bývalé přítelkyně mu zachovávaly přízeň a finančně podporovaly jeho projekty. Zpočátku vědecké, po vypuknutí války politické. Knihu doprovází podtitul "muž, který si povídal s hvězdami", což je doslovný překlad přezdívky "tatahiofetia", již Štefánik získal od domorodců v Polynésii. Možná že adekvátnější titul by zněl "muž, který si povídal s ženami". Nepochybně také o hvězdách.

Měsíc a půl na Mont Blancu

Štefánik v roce 1904 ukončil studia astronomie a fyziky na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a odešel do Paříže. To, co stihl v následujících deseti letech do vypuknutí války, je podobně mimořádné jako vše, co následovalo.

Díky svým expedicím se stal jedním z nejzcestovalejších Evropanů své doby. Kromě mnoha evropských zemí navštívil Tahiti, Nový Zéland, dnešní Turkmenistán, Alžírsko a Tunisko, Brazílii, Ekvádor, projel Rusko, Spojené státy, Fidži, Panamu. Byl prvním Čechoslovákem, jenž roku 1905 vylezl na Mont Blanc. Na vrchol vynesl těžké součástky dalekohledu pro observatoř, na níž pracoval. V dalších letech na nejvyšší evropskou horu vystoupal ještě pětkrát a na jejím vrcholku strávil neuvěřitelných 46 dní. Navzdory tomu, že trpěl vážnými zdravotními obtížemi.

Mohl by se stát předobrazem postavy vynálezce z románu Julese Vernea. Podílel se nejen na zdokonalení astronomických přístrojů, ale nechal si také patentovat třeba samočinnou tramvajovou výhybku, nový typ přezky nebo přístroj, kterým se dalo zároveň fotografovat a promítat. Fotografování byla jeho další vášeň a snímky, jež pořizoval na cestách, jsou více než jen dokumenty jeho činnosti. Podobně románový byl i jeho nezájem o praktické použití jeho vynálezů.

Se stejnou lehkostí, s jakou pronikal do vědeckého světa, se Štefánik dostal do pařížských politických kruhů. V roce 1912 získal francouzské občanství a již rok nato vedl s pověřením oficiálních míst delikátní misi do Ekvádoru, která měla za cíl upevnit v zemi francouzský vliv a získat jeden z galapážských ostrovů k vybudování retranslační stanice bezdrátového telegrafu, umožňující spojení Paříže s její nejvzdálenější kolonií - Francouzskou Polynésií.

Projekt se nakonec vinou války neuskutečnil, ale v Paříži misi považovali za úspěšnou a Štefánikovi po návratu udělili Řád čestné legie.

Otvírač dveří

Také Štefánikova válečná kariéra je mimořádná, a to v obou jejích součástech: jako francouzského důstojníka a zároveň politického představitele československého zahraničního odboje. V lednu 1915 nastupuje do letecké školy v Chartres, v květnu je v hodnosti podporučíka poprvé nasazen na frontě. Podniká průzkumné lety nad nepřátelskými zákopy a zároveň přesvědčuje své velitele o nutnosti vybudovat meteorologickou službu. Ta je skutečně organizována podle jeho plánů, on sám ale stát v jejím čele nechce a místo toho se nechá odvelet s francouzskou vojenskou misí do Srbska, kde podniká odvážné bojové lety.

Po návratu do Paříže se v prosinci 1915 seznamuje s Edvardem Benešem a dává se do služeb protirakouského hnutí. Hlavně jako otvírač dveří je neocenitelný: Masarykovi již v únoru 1916 zařídí jeho první audienci u francouzského ministerského předsedy Aristida Brianda. Později - už v hodnosti generála - absolvuje další vojenskopolitické mise do Itálie, Rumunska a Ruska.

Štefánikova smrt v troskách italského letounu u Bratislavy korunovala 4. května 1919 život opravdového moderního hrdiny. Michal Kšiňan přesvědčivě vyvrací nejrůznější spekulace, které se o pádu letounu v průběhu let vynořily. S největší pravděpodobností šlo o chybu pilotáže či technickou závadu. Přesné příčiny nehody, při níž zemřeli i tři italští letci, již asi navždy zůstanou zahaleny tajemstvím, protože první vyšetřování vedené italským důstojníkem bylo velmi ledabylé.

Štefánikův mýtus mohl být budován od prvních okamžiků po jeho romantické smrti. Nový stát založil, ale neměl příležitost ušpinit se banální politikou. Navíc nebyl mužem pera, nýbrž činu, takže se neví, co si myslel o mnoha důležitých problémech. Přivlastňovat si ho tak mohly téměř všechny politické proudy na Slovensku, snad s výjimkou komunistů. Jeho dopis Masarykovi, v němž protestuje proti republikánskému zřízení (sám chtěl monarchii v čele s panovníkem z italské dynastie), ba dokonce i proti udělení volebního práva ženám, naznačuje, že byl konzervativnější než druzí dva otcové zakladatelé Československa.

Kdyby cestu do vlasti přežil, dějiny státu, jemuž pomohl na svět, by se zřejmě utvářely jinak. Ale je otázka, zda by se pro Slováky pak stal tím nezpochybnitelným univerzálním hrdinou, kterým je dnes.