Ukrajinský deník: Kde bude nový Bachmut? Lidé v Kosťantynivce čekají na smrt

Ruští vojáci jsou jen pár set metrů od návrší, jehož dobytí jim umožní kontrolovat město. Kosťantynivka je špatně bránitelná. Leží v dolíku, nejsou zde přírodní překážky použitelné k obraně. Nedávno zbudované mohutné obranné linie vykopali Ukrajinci až kilometry za městem.

Dřív byla Kosťantynivka  jedno z průmyslových center Donbasu. Dnes je tak blízko k frontě, že na něj denně dopadají nejen rakety a klouzavé bomby (KAB-y), ale i miny z minometů. Ruské, optickými vlákny řízené drony, si létají ulicemi a útočí třeba i na civilní auta. Nedávno tak shořel ve svém voze jeden z posledních místních taxikářů.

Pokud je něco, co se mi z donbaských reálií těžko popisuje, pak je to běžný život obyčejných lidí v přífrontových městech. Ve městě, na které každý den dopadají bomby, se babičky při venčení psů v parku hřejí paprsky jarního slunce.

Smrt je tady všudypřítomná. Vy ji slyšíte - neustále jeden výbuch za druhým, střelbu ze samopalů, mrazivé vrnění dronů. Většinou jde o zvuky z nedaleké fronty. Často se ale týkají přímo města. Dřív jsem se u velmi hlasitých výstřelů uklidňoval, že je to jen "outgoing fire" - vlastní palba směrem k nepříteli. Jenže dnes už vím, že po něm téměř vždy následuje často nepřesná, ale o to nebezpečnější odvetná palba.

Ještě nedávno bylo město centrem obchodu a služeb. Žilo zde mnoho vojáků, přijížděli sem odpočívat, nakupovat. To je pryč, vojáci většinou odjeli, už tady není (ani relativně) bezpečno. S jejich odchodem skončily obchody, krámy navždy spustily mříže, dřív živá tržnice zeje prázdnotou.

Bavím se s paní, která vlastní malý obchůdek v centru. Nechal jsem si uvařit kafe a vyzvídám. Paní je plná optimismu. Ano, kupujících sice zásadně ubylo, jenže konkurence taky, kšefty jdou lépe než dřív. Ona vydrží. Pokud budou lidé chodit nakupovat, nikam nepojede.

Zavřely všechny armyshopy - a že jich tu dřív bylo. Zavřely všechny rybářské potřeby, které prosperovaly hlavně proto, že rybaření je jednou z nejoblíbenějších zábav vojáků. Drží se potraviny, dokonce funguje i jeden supermarket - místní; celostátní sítě, nadnárodní společnosti už dávno zbaběle zdrhly. Ve městě si dáte kafe, ale už ne teplé jídlo - s výjimkou hot-dogu, ten tady ještě seženete. Funguje jedna dobrá lékárna a několik malých; ty ale přežívají hlavně proto, že prodávají lékařský líh (na Donbase platí prohibice). Je zde několik bankomatů - v době výplaty důchodů se před nimi tvoří fronty. Pracuje i místní nemocnice, a to i přesto, že během mého týdenního pobytu ji dvakrát ostřelovali.

Jediná místní fungující benzinka, legendární OKKO v Konstaše, kde si dávali sraz vojáci a kde se vypilo víc kávy a energetických nápojů než na jakékoliv jiné čerpačce kdekoliv na světě, maják naděje, tak ta před několika dny shořela. Pevnost nezlomnosti se zlomila. Bez kávy a pohonných hmot přestáváte být člověkem. Už jste jen obětí, která čeká, až shoří - jako ta benzina.

Na Velikonoční pondělí jsem byl na pikniku s místními polobezdomovci, spodinou, z nichž část žila ve stanu před shořelým domem. Část byli lidé sice se střechou nad hlavou, ale bez příjmu. Byl s námi i jeden voják na zdravotní dovolené a jedna osmdesátiletá důchodkyně z vedlejšího, ještě stojícího domu.

Pili jsme lékařský líh. Zpívali, připíjeli na Českou republiku a jejího prezidenta. Vařila se polévka "co dům dal" a opékala se kuřecí křídla a jarní houby. Bylo nám dobře, veselo. Z nedaleké fronty se ozývaly stálé výbuchy. V jednu chvíli přímo našim směrem letěl nějaký větší dron, ale my se o válce téměř nebavili. Nebavili jsme se ani o smrti, přestože v shořelém domě, na jehož dvorku jsme se veselili, před pár dny uhořel člověk.

V Kosťantynivce nejsou děti. Úřady je více méně násilně evakuovaly. Díky tomu se z města podařilo dostat i jejich rodiče. Konstacha se tak stala městem starých lidí. Většina z nich trpí nemocí, která se nazývá "nostalgie po Sovětském svazu".

Ono celá ta nepěkná situace na východě Ukrajiny vznikla právě kvůli této nemoci. Spousta lidí si myslí, že nepokoje, které vypukly ve čtrnáctém roce, měly původ v lásce k Rusku, v ruském nacionalismu místního, někde menšinově, jinde většinově ruského obyvatelstva. Ale to je omyl! Většina z těch, kteří tehdy vyšli do ulic, a hlavně ta masa obyčejných lidí, která je podporovala, žádné Rusko nechtěla. Oni si přáli návrat Sovětského svazu, jak ho znali z dětství, mládí, z vyprávění.

Částečně je chápu. Donbas tehdy byl preferovanou oblastí, v Kosťantynivce fungoval průmysl, město zářilo novotou. Později, jak často ti nemocní říkají, bylo vše rozkradeno, vše se začalo rozpadat. Na zlé, co se tehdy dělo, už zapomněli. Pronásledování politických odpůrců je nezajímalo, protože je nezajímala ani politika, pronásledování církve taky ne, protože ruda knuta jim do hlav vtloukla ateismus.

Ti lidé tehdy nechápali, že Rusko jim mládí nevrátí, že Rusko není Sovětský svaz a že to málo, co bylo na životě homo sovieticus dobré, v ruském oligarchicko-mafiánském kapitalismu existuje už jen v hlavách pacientů psychiatrických léčeben a v diskusních pořadech státních televizí.

Dnes už je většina nemocných nostalgií po SSSR alespoň částečně vyléčena. Medicína je ale tvrdá. Neustále ji tady slyším vybuchovat.

S lidmi, u kterých tady žiju, sedáváme každý den ke společné snídani a večeři. Jídlo je skromné, většinou se stále opakuje, ale chutná mi. Večeříme dlouze a hodně u toho diskutujeme. Nejčastěji se bavíme o tom, že by se chtěli z města evakuovat, ale bojí se nejistoty, bojí se i zůstat, protože stejně jako ostatní vědí, že tady za chvíli bude ještě víc k nežití než teď.

Mí hostitelé jsou starší manželský pár. Nechtějí jet na západní Ukrajinu. Obávají se, že "zápaďáci" dávají lidem z Donbasu válku za vinu. To jim vyvracím, ale připouštím, že tam jsou místa, kde kulturně tak úplně nezapadnou. Také vím, že západ země je pro běžence drahý a bez peněz se jim bude žít těžce. Doporučuji jim, pokud se nebojí učit cizí jazyk, Německo nebo jazykově přívětivější Česko a Polsko. Doporučuju jim cokoliv, hlavně se sbalit a vypadnout. Doporučuji jim to každý den několikrát, oni mi dávají za pravdu a pak jakoby je na dálku někdo restartoval a chtějí znovu probrat to, co jsme už mnohokrát vyřešili.

Pán je autoelektrikář. Tím se uživí kdekoliv na světě. Ostatně, celkem dobře se tím živí i tady, v předpeklí, kde mu na dvorek občas dopadají šrapnely. Zákazníků má víc, než stíhá obsloužit, jenže bojí se je brát. Ví totiž, že servisy, a to i ty garážové, jsou oblíbeným cílem Rusů.

Paní je v domácnosti. Vaří, uklízí, okopává zahrádku… a bojí se.

U večeří se také bavíme o tom, kde co zase shořelo, kdo umřel, co bude v noci.

Bavíme se o tom, že kremelskou rudou hvězdu dělali v místních sklárnách, jak tady dřív všechno prosperovalo a pak všechno rozkradli. Nemoc postsovětské nostalgie se totiž i u vyléčených vrací v pravidelných recidivách.

Mí hostitelé nadávají na Putina i Zelenského. Velmi však chválí místní vládu, správu města. Však je také proč! Městské služby fungují. Dokonce bych se nebál říct, že teď v době války lépe než v mírových časech. Město je uklizené. Viděl jsem lidi, kteří sázeli nějaké okrasné rostliny okolo chodníku! V době, kdy na město dopadaly dělostřelecké granáty, před dům přijeli popeláři a odvezli odpadky. Když bombardování zničilo vysokovoltové elektrické vedení, elektrikáři během několika hodin obnovili dodávky elektřiny. K hořícím domům normálně jezdí hasiči. Pracuje policie i nemocnice. Lidé mají elektřinu, někde plyn a dvakrát denně vodu. Až se tomu nechce věřit. Ale samozřejmě, není to zásluha pouze správy města, ale i řízení státu.

Celkem dobře funguje i humanitární pomoc. Lidé si tak minimálně část potravin nemusí kupovat. V tomhle směru jsou na tom tahle exponovaná místa dobře.

Humanitární organizace prostě rády vozí pomoc do míst, která všichni znají, o kterých se píše v novinách.

Obrovskou překážkou fungování obyčejného civilisty je policejní hodina, tedy zákaz vycházení v určitém časovém rozmezí. Tady se nesmí ven od 15:00 do 11:00. Tedy na vydělání si na živobytí, nákupy, vyřízení všeho možného máte denně pouze čtyři hodiny. Já jsem po druhém dnu začal zákaz vycházení ignorovat a vycházky si prodlužoval podle potřeby, většina civilistů ale policejní hodinu dodržuje.

V domě, kde bydlím, máme překližkou zatlučená okna. Tady je to běžné. Abych neseděl dvacet hodin pod žárovkou, trávím spoustu času v besídce na zahradě. Je to násobně nebezpečnější než v domě, ale cítím se tady příjemněji. Pracuji, užívám si sluníčka, jarní zahrady v rozpuku a poslouchám vzdálené výbuchy. Občas, když to bouchne blíž, jdu k zemi.

Na zemi jsem ostatně proležel velkou část první noci, kdy to bouchalo opravdu hodně. Normálně si neprůstřelnou vestu nasazuju, jen když opravdu musím. Tady v Kosťantynivce jsem ale polovinu dnů vycházel ven s vestou. V plné zbroji mezi babkami, slunícími se v parku. Jak už jsem psal mnohokrát, lidé si zvyknou na všechno, i na neustálé ohrožení života. Nic jiného jim nezbývá. I na smrt lze čekat důstojně.